38. pěší pluk vznikl z bývalého rakousko - uherského 88. pěšího pluku v době státního převratu.

V den státního převratu byl 88. pěší pluk na ústupu v Albanii na jih od Skadaru.

O státním převratu a o uzavřeném příměří nebylo tehdy nic známo, takže ještě 31. října 1918 bojoval III. polní prapor pluku s pronásledujícími jej oddíly dohodových vojsk. Po těchto posledních bojích ustupoval pak pluk přes Černou Horu na Stari Bar a dále do Zeleniky v Boce Kotorské. O uzavření příměří dozvěděl se pluk teprve 4. listopadu 1918 v Kastellastua z divisního rozhlasu.

V Zelenice, která byla již v rukou Jihoslovanů, převzal pluk na žádost jihoslovanského Národního výboru strážní službu u skladišť a pekáren. Tuto službu pluk vykonával asi 14 dní, než přišlo jihoslovanské vojsko.

Za pobytu v Zelenice byla nálada u pluku velmi dobrá. Debatovalo se o situaci. Ubikace zdobili vojáci českými praporky, čeští důstojníci a vojáci odstraňovali s čepic rakouské kokardy a nahrazovali je červenobílými. Velitelství pluku s počátku hledělo tomu zabránit, ale záložní důstojníci vyslali k veliteli pluku plukovníkovi Wächtrovi deputaci, které plukovník pak ve všech žádostech a stížnostech vyhověl.

Před odjezdem ze Zeleniky musel pluk odevzdati všechny zbraně, koně i vozy Jihoslovanům. Dne 21. listopadu 1918 byl pak naloděn a týž den odjel.

Na lodi byla záložními důstojníky s pomocí mužstva utvořena tzv. "vojenská rada", která se usnesla vystupovati všude jako český pluk (Čechoslováci). Novým velitelem pluku zvolen nejstarší záložní důstojník, nadporučík v záloze Václav Konopásek.

Plukovníku Wächtrovi bylo deputací oznámeno, že není již považován za velitele pluku. Nálada mužstva na lodi byla velmi dobrá, vše zpívalo národní písně a každý se těšil na brzký návrat do svobodného českého státu.

Do Rjeky dorazila loď s plukem dne 24. listopadu. Když italské velitelství seznalo, že je to český pluk, ochotně dalo k dispozici zvláštní vlak, takže většina českého mužstva ještě téhož dne drahou odjela. Zbytek Čechů, který se do prvního vlaku nevešel, a mužstvo i důstojníci německé národnosti odjeli druhého dne.

Cesta vlakem byla dosti zdlouhavá, celkem se projelo všude bez překážek, jen ve Vídni byl transport zdržen téměř celý den. Vídeňáci (vojáci) učinili několikráte pokus vniknouti do vlaku a zabaviti zbraně a zásoby. Po důrazné intervenci u nádražního velitele bylo od dalších pokusů zabavovacích upuštěno. Mužstvu docházela již trpělivost a bylo by jistě došlo ke srážce.

Za jízdy územím republiky rozcházelo se vojsko z jednotlivých stanic do svých domovů, takže do Berouna dojela jen hrstka mužstva z Berouna a okolí.

Státní převrat u náhradního praporu v Szolnoku

Náhradní prapor pluku byl ještě v roce 1914 pro udržení lepší kázně ve vojsku přeložen z Berouna do Prahy a odtud později do Szolnoku v Uhrách. V době převratu byl velitelem náhradního praporu podplukovník Ludvík Wirth, Němec sice, ale člověk dobrý a spravedlivý. Náhradní prapor měl tehdy asi 1300 mužů.

První známky blížícího se konce přicházely v druhé polovině měsíce října 1918. Noviny docházely tehdy nepravidelně. V Uhrách to vřelo. Károlyi, který se stal ministerským předsedou, odvolal 25. října uherská vojska z fronty. Brzy poté plnil Szolnok vojáky, kteří se vraceli domů. Jednotlivě i v hloučcích, rozjařeni a namnoze opilí, v plné výzbroji táhli ulicemi, stříleli do vzduchu, zpívali a povykovali.

Mužstvo náhradního praporu, které to vše vidělo, zachovávalo dobrou kázeň až do 28. října. Toho dne si zvolilo důvěrníky (vojenskou radu), kteří přišli k veliteli náhradního praporu s různými požadavky, jako sesazení všech důstojníků, odevzdání plukovních peněz a zásob mužstvu, neodkladný návrat do vlasti a podobně.

Podplukovník Wirth vyjednával s touto vojenskou radou za přítomnosti všech důstojníků, povolil jim jakousi samosprávu, slíbil urychlený odjezd do Čech - vydati peníze však zamítl.

Stran odjezdu bylo telefonicky zažádáno u ministerstva honvedů v Budapešti o přistavení dvou vlaků, což slíbeno a za přispění přednosty stanice v Szolnoku též vykonáno. První transport měl odjeti 1. listopadu, druhý 2. listopadu. Před odjezdem slíbila vojenská rada, že se mužstvo opět podřídí velení důstojníků. Veškeré mužstvo bylo ještě před odjezdem zavedeno do augmentačního skladiště, tam svléklo starý výstroj a obléklo se od hlavy až k patě do nového. Všechny ostatní zásoby, jakož i veškeré zbraně a střelivo byly odevzdány tamnějšímu Národnímu výboru.

Náhradní prapor odjel pak ve dvou transportech do vlasti. Bez zvláštních obtíží dostaly se transporty na české území. Zde skoro ve všech významnějších stanicích bylo radostné uvítání obyvatelstvem a celková nálada radostná. Po cestě však odcházeli jednotlivci do svých domovů, takže do Berouna přijelo jen několik berounských příslušníků a hrstka Němců od Podbořan. Dne 7. listopadu dostavil se do Berouna major Robert Slapnička, který byl jmenován velitelem náhradního praporu a počal organizovati vojenskou posádku.

Důstojníci i mužstvo byli povoláváni k činné službě. Dána provolání do novin, aby mužstvo narukovalo, byly vylepovány plakáty téhož obsahu, ba byli vysíláni i důstojníci do okolních míst, aby na schůzích a táborech agitovali pro návrat vojínů k činné službě.

Pomalu počali se trousiti jednotlivci a den ode dne jich přibývalo. Zaznamenání hodno jest že takřka všechno mužstvo po kratším či delším odpočinku ve svém domově se do činné služby vrátilo.

Státní převrat v Berouně

Vojenský převrat v posádce berounské proveden byl v noci dne 28. října nadporučíkem Vojtěchem Walterem a vojenským lékařem nadporučíkem Dr. Robertem Rusem. V pondělí k večeru, když došly prvé zprávy o prohlášení Československého státu v Praze, neuposlechnuto již rozkazu na vydání ostrých nábojů ze skladiště u domobr. okresního velitelství, a to z důvodu, že byla obava, že místní staniční velitel podplukovník Vogl, který na podkladě prvých zpráv snažil se povolati vojenskou posilu a s revolverem v ruce zakročoval proti nadšení jednoročních dobrovolníků, bude se snažit klást odpor.

Aby se zamezily bouře, které by byly nastaly příchodem vojska, po případě konsignováním místní posádky, ozbrojil v noci nadporučík Walter, toho času správce augmentačního skladiště číslo 38 a Dr. Rus jednoroční dobrovolníky pohotovostními zbraněmi ze skladiště, přepadli kasárna, zatkli inspekčního důstojníka Němce poručíka Begauera a odzbrojili pohotovost; zabavili všechny zbraně v budovách kasárenských, naložili je do připravených povozů a uschovali je ve skladišti domobr. okresního velitelství 38.

Okamžitě pak ozbrojeni další spolehliví vojíni a obsazeny telefonní a telegrafní úřad, skladiště, nádraží a důležité objekty. Kasárna obsazena silnou stráží.

Druhého dne poté, podle plánu v noci stanoveného dána mužstvu pomocné roty v kasárnách ubytované volnost a nebráněno mu vůbec v odchodu. Toto opatření stalo se z toho důvodu, poněvadž pomocná rota se skládala z Němců a Poláků.

Nadporučík Walter, který byl jmenován okresním Národním výborem v Berouně zatímním velitelem, se svým zástupcem nadporučíkem doktorem Rusem poslali písemný rozkaz důstojníkům německé národnosti, a to podplukovníkovi Müllerovi, kapitánům Spacilovi a Bartlovi, kteří stále provokovali lid, při čemž došlo k násilnostem se strany lidu, vyprovokované těmito důstojníky, aby okamžitě složili své funkce, odevzdali agendy kapitánu Jurovčíkovi a město Beroun opustili. Dosavadní staniční velitel podplukovník Vogl (Němec), který v těchto chvílích zatím nic nepodnikal, byl ignorován.

Staniční velitelství bylo zřízeno v dosavadních místnostech domobr. okresního velitelství číslo 38 v budově Hospodářské záložny.

Dne 29. října byla sestavena v Berouně tzv. I. strážní setnina. Byl k ní přijat každý, kdo se přihlásil - i nevoják. Velitelem byl jmenován nadporučík v záloze ing. Gustav Rus.

Organizace pluku

Dne 7. listopadu 1918 převzal velitelství náhradního praporu major Robert Slapnička a započato ihned s organizací vlastního náhradního praporu. Během prvé poloviny listopadu postaveny 3 náhradní roty a jedna štábní rota a začátkem měsíce prosince stojí již pohotově 4 pochodové roty. V měsíci lednu byly formovány ještě 2 nové pochodové roty a počátkem února 1919 bylo již možno přikročiti k formování polního pluku, prozatím o dvou polních praporech. Pochodové roty byly přejmenovány na roty pěší a po některých změnách v očíslování rot a v osobách velitelů jest v prvém týdnu měsíce února pluk sestaven takto:

Velitelství pluku ustanovené dne 4. února 1919 je v Berouně. Velitelem pluku jest podplukovník Hugo Srnka od 35. polního pluku.

Velitelství I. polního praporu sestaveno 5. února 1919 se sídlem v Ústí nad Labem. Velitelem tohoto praporu ustanoven kapitán František Procházka.

I. polnímu praporu jsou podřízeny:

• 1. pěší rota v Lovosicích,
• 2. pěší rota v Ústí nad Labem,
• 3. pěší rota v Ústí nad Labem.

Velitelství II. polního praporu je v té době v Loděnici u Berouna. Velitelem praporu jest kapitán Karel Frendl.

II. polnímu praporu jsou podřízeny:

• 4. pěší rota ve Slaném,
• 5. pěší rota ve Vráži u Berouna,
• 6. pěší rota v Berouně.

Koncem měsíce února 1919 byla postavena u každého polního praporu setnina kulometů.

Ještě koncem měsíce února sestavuje se v Berouně III. polní prapor se 7., 8. a 9. polní rotou a brzy potom se doplňuje i vlastní kulometnou rotou.

Dne 22. března 1919 odjíždí III. polní prapor podle telegrafického nařízení zemského vojenského velitelství v Praze do Ústí nad Labem, aby vystřídal I. polní prapor, který má odjeti na Slovensko.

 

 

Zpracoval Jirka

 

Prameny:

Monografie Hořovicka a Berounska, kapitán Zdeněk Prokop, 1930